Jak pes zachránil dítě
Příběh o tom, jak pes zachránil život ročnímu miminku
Tento pes se jmenoval Zhuzha. Byla to kříženec bez majitele, který mohl kousnout kolemjdoucího. Kdyby měla Zhuzha alespoň vnější krásu, možná by ji někdo přijal. Pes ale vypadal jako březí sud s věčně uslzenýma očima a chuchvalci rozcuchané srsti.
Hlavním zaměstnáním Zhuzhy bylo žebrání o zbytky, kopání v odpadcích a přitahování davů fanoušků stejného neprezentovatelného vzhledu. Přivedla štěňata do sklepa, a když tam byla, báli se tam slézt i přísní instalatéři. Jediné, koho se Zhuzha nikdy nedotkla, byly děti. Když děti psa úplně obtěžovaly, zavrčel a vrátil se do sklepa.
Rodina Saryanů bydlela v prvním patře devítipatrové panelové budovy ve městě Spitak v Arménii. Syn rodiny, desetiletý Ruben, se vždy snažil něco ukrást ze stolu a nakrmit Zhuzhu – zdálo se mu to správné. Netrpěla však hlady a opovržlivě kýchala na chleba, ale neodmítla ani kuřecí kosti, ryby ani řízky.
Jeho sestra Lala v té době ještě existenci psa netušila – byl jí rok, ležela v postýlce a nevěděla, jaké hrozné události bude muset snášet. 6. prosince se zdálo, že se Zhuzha zbláznila – vyla a na všechny zaútočila. Zřejmě cítila, že druhý den – 7. prosince 1988 – bude město Spitak do večera pryč a po strašlivém zemětřesení z něj zůstanou jen hromady kamení.
Devítipatrová budova, v jejímž suterénu seděla Zhuzha se svými štěňaty, se tvořila jako domeček z karet. Štěňata byla okamžitě pokryta kusy desek, ale pak pes, který si zřejmě ještě nestačil uvědomit ztrátu mláďat, uviděl, jak se do mezery ve sklepě po nakloněné desce kutálelo další dítě, lidské. Za límec – a do nejvzdálenějšího rohu. A nyní byl pes a roční holčička přitisknuti ke zbytkům zdi a otřesy pokračovaly, stále více duněly shora a zakrývaly je. Dítě plakalo strachem. Zhuzha ji položila na vycpanou bundu, kterou hodil jeden ze stavitelů, a přitiskla se k ní. Teplé tělo psa dítě zahřálo a uklidnilo. Začali čekat. Aniž by vůbec chápal, co přesně.
Z praskliny v podlaze vytékala voda, pes ji vypil a nakrmil dívku mlékem. Lala byla samozřejmě příliš malá na to, aby to později potvrdila, ale jak jinak si vysvětlit fakt, že za 4 dny dítě neumřelo žízní a hlady? Tak dlouho strávil pes a roční miminko pod troskami, než začaly záchranné akce.
Nejprve záchranáři odklidili trosky, kde byly slyšet lidské hlasy. O několik dní později, když už nebylo slyšet hlasy, byly drženy „minuty ticha“, kdy byly všechny motory vypnuty, jakékoli rozhovory ustaly a lidé se zatajeným dechem poslouchali, zda pod kameny sténá někdo živý. Tu a tam ze země zoufale vyli psi a kočky pištěly, ale záchranáři se snažili lidi slyšet – první, co museli udělat, bylo vykopat je.
Zhuzha také štěkala a vyla, slyšela rachot kamenů shora a hlasy. Nikdo ale nespěchal, aby je s Lalou vykopal. A Zhuzha si uvědomila: nikdo nahoře neví, že je vedle ní dítě, musí zajistit, aby slyšeli Lalu. A pes dítě lehce pokousal.
Záchranná služba slyšela dětský pláč. A přispěchali na pomoc. Zprvu, aniž by tomu rozuměli, chtěli psa skoncovat, nebýt Rubena, který se mezi lidmi prodral do vyklizené díry. Při zemětřesení si chlapec hrál na ulici, a proto nezemřel. Myslel si, že zůstal na tomto světě sám. Když viděl vyčerpaného hladového psa a jeho sestru, živé a zdravé, musel Zhuzhu přikrýt téměř tělem, aby ji tam lidé nezabili. Jen on si kupodivu uvědomil, že kříženec zachránil Lalu. Tak se v rodině Saryanů objevil pes.
Po těchto událostech s nimi Zhuzha žil dalších 12 let. Když pes zemřel, nesměli ho bratr a sestra zakopat někde pod plotem nebo na skládce. Pohřbili ji na rodinném hřbitově mezi hroby, z nichž většina byla označena krvavým datem „7. prosince“. Hrob je stále neporušený – jednoduchý kámen s jediným nápisem „Zhuzha“.
Ps BM nadával na obrázky, ale příspěvky tam jsou jen o zemětřesení.