Jak vypadá knězův pes?

Když mi umíral pes, slíbil jsem jí, že dokončím příběh, který jsem o ní psal. Opustil jsem příběh. Když jsem šel přes most pro pěší přes železnici, říkal jsem si, že příště budu muset vymyslet zápletku, než začnu psát.
Teď jsem vyrostl a už nenosím učebnice v batohu. Změnil jsem dvě města a nebydlím v útulném soukromém domě svých rodičů, ale v pronajatém pokoji v zadní části Moskvy.
Po mnoha letech jsem se rozhodl zavzpomínat na části života mého psa. Chci, abyste věděli, co to bylo za zvíře. Že žila, komunikovala s lidmi, dělala divné věci a ničeho se nebála. Že byla kudrnatá jako židovská věřící a VELKÁ jako Valuev a Kličko.
Díly jsou někdy smutné, takže pokud chcete veselou náladu, tohle nečtěte. Jít do parku.
Díl 1. Airedale
Rodiče ji vylákali z trhu na klobásy. Pracovala jako toulavý pes v řeznictví. Vypadala na tu část: zarostlá, rozcuchaná, špinavá a páchnoucí. Takovým lidem život dává víc.
Bylo jí nabídnuto hlídat dům a byl jí poskytnut dobrý sociální balíček: střecha nad hlavou, jídlo, pravidelná péče a péče.
Byla to erdelteriér. Tito psi nelínají. Srst na nich roste v černých a červených vírech, dokud nejsou odříznuti. Ocas naší strážkyně kupírovali její předchozí majitelé. Když byla šťastná, pahýl za ní se bezmocně a vtipně třepotal.
Měla moudré oči a zdvořilý vzhled. Chovala se klidně, dokud se neobjevili cizí lidé a kočky. Pronásledovala jedlíky whisky k plotu a štěkala na lidi, dokud je nebili do obličeje a říkali: „Fuj, to jsou naše vlastní!“
Cestou domů maminka s tátou vymysleli přezdívku Milenka. Vysvětlili mi to takto:
– Pokud přijdou zloději, postaví se u brány a zavolají hostitelce, aby zkontrolovala, zda je někdo doma nebo ne. A pak bum! A nevybíhá k nim žena, ale vzteklý pes.
Smál jsem se. Skvělé jméno pro psa.
Kus 2. Vykopávky
Majitel byl náš první pes v našem novém domově. Před námi tam žili Cikáni. Z domu odešli v hrozném stavu. Nejprve jsme šli na záchod venku, umyli se v umyvadle a po dvoře byly rozházené hory odpadků. Moji rodiče pomalu opravovali a během této doby mě poslali k babičce.
Táta pro Paní postavil stánek a dal ji na řetěz. Pes sloužil dobře: radostně mě zdravil ze školy, štěkal na hosty a křičel sem a tam s kluky ze sousedních dvorů.

V určitém okamžiku se u ní vyvinula vášeň pro archeologii. Vylezla na kopec za sklepem a zryla zeminu. Postupně vyhrabala spousty a spousty nejrůznějšího kovového harampádí: čepele, řidítka kol, díly turbínových motorů, náhradní díly z UFO. Jedním slovem hromada nepochopitelných kravin, které sem předchozí obyvatelé hodili.
Táta popadl artefakty, které našel, do tašky a někam je odnesl. O půl hodiny později se vrátil s velkým pytlem dobrých kostí.
Hosteska strávila měsíc vesele hltáním čerstvých zbytků zabitých krav; Obdivoval jsem našeho pejska, který si na dobroty dokázal vydělat; a kusy železa se povalovaly na nejbližším kovošrotu.
A právem. Na našem dvoře nemají co dělat.
Díl 3. Tobik
Baba Polya bydlela vedle nás. Vrásčitá, prohnutá stařena, která nenáviděla zvířata. Život ji složil do písmene „G“ a vždy se opírala o hůl.
Baba Polya milovala děti. Když mě uviděla, okamžitě se usmála, ačkoliv před vteřinou mohla svého Tobika utlouct klackem.
Její pes sloužil na krátkém řetězu a jednou denně dostával guláš. Byl velmi naštvaný. Tobik celé dny a noci štěkal a vrčel. Někdy se na lidi tak vrhl, že se začal dusit. Tobik, zpěněný u úst, se točil kolem stánku a zíral na hosty a kolemjdoucí červenýma očima.
Kdyby Tobik příliš ztratil klid, Baba Polya by vyjela z chatrče a z prahu by vrhala nadávky smíchané s nadávkami. Pak na psa letělo vše, co mu přišlo pod ruku. Kočka, která utekla domů, byla zasažena klackem.
– Jsi mrtvý! – křičela babička Polya.
Táta nazval Tobika blázen. Pes se občas stal adekvátním, když přetrhl řetěz a volně pobíhal po zahradě. Byl ale rychle chycen a dostal za to dvojnásob, protože sazenice rozdupal.
Po chvíli jsme Paničku nastěhovali do domu a nechali ji chodit na procházky na dvůr. Jednoho dne jsem za domem zaslechl hroznou hádku. Běžel jsem tam a viděl, že náš pes napadl Tobika. Drželi se spolu v klubku, ze kterého se blýskaly šklebící se ústa.
– Paní! – křičel jsem ve snaze být hrozivý a bál jsem se přiblížit. Sousedův pes utekl a s kvičením skočil do díry v plotě. Konec přetrženého řetězu sklouzl za ním.
Hosteska se vzrušeně rozhlédla. Prohlédl jsem ji: žádná zranění nebyla.
Hrdě jsem o této události řekl svým rodičům. Bylo hezké, že náš pes vyhrál souboj s pejskem.
A Tobika mi bylo líto. Měl těžký život.

Díl 4. Rituál
Hospodyně zhltla denně pánev kaše s masem. Každý večer se nám na sporáku vařila psí miska. Jel jsem na kole do obchodu Surprise.
„Kaše pro psa,“ řekl jsem a podíval se na Snickers.
Prodavačka mi mlčky dala balíček levných pšeničných obilovin.
Hosteska jedla podle zvláštního rituálu. Sklonila čenich do pánve a začala divoce srkat, chrochtat a smrkat. Po minutě se vzdálila od mísy, olízla si špinavá ústa a udělala několik kruhů po místnosti. Pořád nechápu proč.
Pak zase jedla a zase spinkala, zase jedla a zase spinkala. A tak dále, dokud spokojená nejde spát.
Před spaním se také ošívala. Pomalé a soustředěné.
– Už si lehni! – Máma řekla, jestli to bude trvat dlouho.
Myslel jsem, že nemám psa, ale nějaký druh planetárního systému. Možná, že každý pes má k sobě připojenou svou vlastní galaxii neznámými kvantovými chodbami. A když pes zemře, daleko, daleko, v galaxii daleko, planety se přestanou točit. Takto Bůh odstraňuje staré světy a vytváří nové.
Díl 5. Potrat
Moji rodiče měli přátele. Nepamatuji si jejich jména. Bydleli v bytě v dobré oblasti a zdáli se mi bohatí. Neměli žádné děti, ale měli rotvajlera jménem Kate.
Vypadal, jako by v minulém životě pouze zabíjel a okrádal. Obrovský tuponosý pes s krokodýlím pohledem.
Jednoho dne Keithovi majitelé odešli a nechali svého mazlíčka u nás měsíc. Tento zločinec se o mě vůbec nezajímal. Neplnil mé příkazy a nereagoval na mou přítomnost. Bál jsem se ho.
Rotvajler poslouchal pouze moji matku. Mohla ho udeřit pěstí do obličeje, aniž by se bála, že zaútočí. Pes klidně udělal vše, co řekla. Dobré holky jako špatné kluky. Hosteska se Kate líbila. Keith měl všechny rád.
Víte, jak se to děje u psů. Majitelka otěhotněla a otec budoucích štěňat se vrátil do svého bytu.
Máma přinesla prášky a nakrmila jimi Paní. Vysvětlila, že mláďata se už nenarodí. Smutně jsem se zeptal proč.
– Proč si nemůžeme nechat štěňata?
– Protože bude těžké jim vyhovět. Navíc nebudou čistokrevné, ale nepochopte to.
Dny plynuly a Paní bříško stále rostlo. Jednoho krásného rána pejsek porodil.
Byly tam čtyři děti. Lišily se tóny a některé už měly kudrnatou srst. Okamžitě jsme si uvědomili, kdo z nich je jako jejich matka a kdo jako jejich otec.

Štěňata se narodila slabá. Majitel je opatrně olízl, ale nemohli se plazit ani jíst. Jen se otočili, když do nich pes šťouchl nosem a zaprskal.
Moje matka je krmila kravským mlékem z pipety. Nervózně mi nařídila, abych nesl balenou horkou vodu. Štěňata jsme umístili mezi lilky v naději, že je udržíme v teple. Doufali jsme, že přežijí.
„Neměli se narodit,“ řekla moje matka a hlas se jí třásl.
Posunula štěňata třesoucíma se rukama. Nosil jsem lahve jednu po druhé, až mláďata jedna po druhé přestala dýchat.
Běžel jsem na zahradu a kňučel za sklepem, který postavil můj otec. Brečela jsem jako holka a nebylo jasné, proč muži nebrečí. Nebylo jasné, proč můj otec neplakal.
Nahoře se kupily mraky a z modrých oken na obloze vykukovalo slunce. V rajčatech se schovávali cvrčci a po noze mi lezla beruška. Byla to škoda a nebylo jasné, proč jsem žil v tento přátelský, krásný den, ale štěňata nebyla.
Díl 6. Střih
Během zimy Panenka strašně zarostla srstí a začala vypadat jako Bigfootův mazlíček. Na jaře se moje matka začala stříhat. Sedla si na schod u vchodu do domu, vzala do pravé ruky nůžky a levou přitiskla psa k zemi. Hosteska to musela vydržet minimálně hodinu.
Občas se moje matka dotkla mé kůže. Pes zaječel a škubl sebou. Máma soucitně zkřivila obličej a ostře nasála vzduch přes zaťaté zuby, ale zvíře pevně držela rukama.
„Lehni si,“ nařídila máma a přesunula se na tlapku.
Poté Paní pobíhala po dvoře jako šílená a vyplazovala jazyk ve větru. Užívala si novou lehkost a předváděla se před sousedovým řetízkovým psem Lordíkem. Tenhle bydlel na druhé straně Tobiku a byl taky hodně huňatý.
Hosteska vypadala legračně, jako ostříhaná ovce. Zvyknout si na její novou image nebylo snadné. Ale moc jí to slušelo. A to bez jakékoli buržoazní úpravy.
Díl 7. Mor
Paní náhle onemocněla morem. Virus zabíjí psy rychle a krutě. Změkla, přestala jíst a nos měla suchý.
Maminka vzala z police referenční knihu o psích nemocech. Na černobílé obálce byla kresba dlouhosrstého psa s vážným výrazem ve tváři. Díval se nebojácně a důstojně a přes ucho mu visel lékařský kříž.
Maminka začala Paní ošetřovat ještě před příchodem doktora. V Lozovaya byli dva veterináři pro celé město. O několik dní později jeden dorazil. Malý, kulatý muž v červeném svetru.

Podíval se na psa. Ležela na hadru, opilá vodkou, nacpaná prášky a plná děr od injekcí.
„Nepřežije,“ vyhrkl doktor a mávl rukou, „ani neutrácejte peníze.“
Máma trvala na tom, abychom ošetřili paní. Veterinář nechal předpis a odešel.
„Ale tak jsem se k ní chovala,“ řekla maminka hrdě mému tátovi a mně a mávala papírem se seznamem léků.
Majitel šel na nucený flám. Když jsem se vrátil ze školy, překročil jsem opilého psa na prahu. Zvedla hlavu, vrhla líný, tupý pohled a usnula. Když se pokusila jít, nebezpečně se unášela jako vesmírná loď, která vybočila z kurzu.
Po večerech jsem držel Paní se zavřenýma očima, zatímco jí moje matka dávala injekce. Bylo bolestivé sledovat, jak jehla vniká do kůže. Vypadalo to, jako by do mě dělali díry spolu se psem.
Po nějaké době se Paní začala vzpamatovávat. Vydechli jsme, jako bychom úspěšně dokončili nesplnitelnou misi.
„Jsem vyčerpaná,“ ​​řekla matka, když pes vesele usrkl a ponořil se náhubkem do misky.
A opravdu jsem ztratil rozum! Navzdory všem úmrtím a veterinářům.
Díl 8. Kohout
Hospodyně uškrtila kohouta. Tady jsem se rozhodl rozbít složení a hned rozplývám, o co jde.
Přišli jsme s matkou z trhu a na cestě vedoucí k domu jsme našli mrtvou mrtvolu. Špinavé manželky zesnulých s vyčesanými zády od lásky chodily kolem, jako by se nic nestalo.
Maminka hodila pytle, popadla kohouta pod krkem a mrtvolou zbila Paní. Bláznivý pes si okamžitě uvědomil, co je na vině.
Paní se už kuřat nedotkla. Odvrátila od nich oči a držela se stranou.
To jsou posmrtné kohoutí zápasy.
Díl 9. Máša
A sousedovu dívku Mášu roztrhla Paní, když přeskočila plot.
Díl 10. Ike
Je to na hovno, když váš pes zestárne. Hodně spí a rychle se unaví honbou za míčem. Když vás potká, její ocas se netočí jako Carlsonova vrtule, ale jako tupé stěrače na předním skle auta. Pořád tě miluje, ale ty víš, že nějaký kretén, co vymyslel smrt, ti pomalu a systematicky bere tvé zvíře.
Nesnáším smrt. Chtěl jsem Paní přikázat, aby nezemřela, ale takový příkaz jsme ji nenaučili. Na tváři se jí objevily šedivé chloupky a oči se zakalily.
Jednoho rána jsem na nádvořích devítipatrových budov uviděl muže se psem stejného plemene jako Paní. Napadlo mě, že by bylo skvělé, kdyby nám můj pes nechal štěně.

„Jmenuje se Ike,“ vysvětlil jsem rodičům, „je napůl Airedale, napůl – už si nepamatuji který.“ Ale je v pohodě. Jsou mu dva roky. Muž v nejlepších letech. Hostesky se to bude líbit.
Po schválení mého nápadu jsem psa připnul na vodítko a vzal ho na rande do parku Družba. Zatímco se zvířata milovala, Ikeův majitel a já jsme komunikovali.
„Jejich kost se tam otočí a uvíznou takhle,“ řekl můj partner a ukázal na psy se zády k sobě.
Ike se pokusil osvobodit a zakňučel. Hosteska stála s vyplazeným jazykem – líbilo se jí to.
Muž k páru přistoupil a začal samci něco tisknout mezi zadní nohy.
Znechuceně jsem se zašklebil.
Po několika sekundách se psi odpojili.
„Přináší jim to utrpení,“ řekl Ikeův majitel. Zachránil zvířata pokaždé, když držela pohromadě na dlouhou dobu.
Ikeův majitel vypadal jako jeho pes: vysoký, suchý a fit. Po tváři mu neproběhly téměř žádné emoce.
Setkali jsme se několikrát. V opuštěném parku ráno nikdo nebyl. Po lásce se Ike poflakoval mezi stromy jako blázen a hostitelka odpočívala v jezírku. Vstoupila do páchnoucí vody a na hladině jí zůstal ostrůvek zad a hlavy. Stála bez hnutí, dokud jsem ji nezavolal zpátky.
„Paní, pojďte ven, musíme jít,“ řekl jsem a z malého špinavého jezírka se objevila mokrá a krásná pes Afrodita.
V těch dobách měla Paní tolik lásky, že o tom ty nejznámější nymfomanky nemohly ani snít. Podíval jsem se na psí břicho v očekávání, že začne růst. Ale zůstal tak, jak je. Data k ničemu nevedla.
Máma řekla, že Paní neotěhotněla, protože je stará. Myslím, že důvodem mohou být ty prášky, které zabíjejí štěňata. Povel neumřít jsme psa neučili. My jsme dopadli hůř. Naučili jsme ji dělat malé frajery, ve kterých by mohla pokračovat.
Díl 11. Příběh
Majitel mi umíral před očima stářím. Byl jsem u toho, když vydechla naposledy. Stalo se to přes den na dvoře. Přišel jsem ze školy, rodiče byli v práci.
Pes ležel na dlažebních deskách. Padl jsem na kolena, objal ji a plakal. Myslel jsem, že nezemře, když o ní budu psát.
Můj příběh o opuštěných dětech ji vykresloval jako moudrou a laskavou. Pomohla kotěti, které jsem přinesl z ulice, dostat se doma do pohodlí. Dbala na to, aby zvířata žila spravedlivě, aby nikdo nikoho neurazil. Ochraňovala slabé a silní ji respektovali.
Hlavní hrdina, kotě Bely, s námi opravdu žil a Panička mu opravdu pomohla. Všechno v tomto příběhu byla pravda. Zvířata v něm mluvila.
Domů jsem dorazil 3. Všechno jsem prohledal, ale sešit s příběhem jsem nenašel. Rukopisy nehoří, ztrácejí se.
Porušil jsem svůj slib. Moje síla stačila jen na krátký příběh. Možná, když si to přečtete, v psím ráji, kde je park přátelství a rybník, bude jeden erdelteriér vrtět kupírovaným ocasem.
Erdelteriér, kterého miluji.