Ve které zemi je pes posvátným zvířetem?

Pes je zřejmě úplně první z domácích zvířat, přítel člověka; představuje oddanost, odvahu a bdělost. Symbol ochrany a sebeobětování.

V mnoha kulturách byla psí věrnost vnímána s náznakem opovržení, jak se odráží ve slově „cynik“, které pochází z řeckého slova „kyon“ (pes) a bylo používáno jako urážka vůči stoupencům filozofa Diogena za jejich agresivní hrubost. Později bylo toto slovo považováno za vhodné k popisu role mravních strážců.

V keltském umění jsou psi symboly milosrdenství, společníci mnoha bohyní, které podporují léčení, stejně jako lovci a válečníci.

Ve Skandinávii je obraz psa namalován v černých tónech: skandinávský pekelný pes Garm a černý pes Satana jsou symboly agrese.

Pro Egypťany je pes posvátným zvířetem, protože je spojován s hvězdou Sirius nebo Sothis (Hvězdný pes): právě s touto hvězdou Egypťané spojovali původ své civilizace. Objevení Síria na obloze navíc předcházelo každoroční záplavě Nilu.

Skutečnost, že psi vždy a všude doprovázejí člověka a podle obecných představ vstupují do světa duchů, jim umožnila být považováni za dobré průvodce a strážce v posmrtném životě. V této roli se nacházejí i ve staroegyptské mytologii – jako společníci Anubise, obvykle zobrazováni s hlavou šakala nebo psa. Pastýřský pes v Egyptě je symbolem kněžského řemesla.

Stejná symbolika psa je charakteristická pro řecko-římskou tradici. Charon, převozník do země mrtvých, je často zobrazován jako pes, jako mnoho bohů a démonů podsvětí. Například bájný starořecký Cerberus, děsivý tříhlavý pes, působí jako strážce u vchodu do pekla. Tříhlaví psi doprovázeli i Hekaté, bohyni smrti, která často navštěvovala hroby a křižovatky a na jejíž počest staří Řekové obětovali psy.

Ve střední Asii a Persii byly duše mrtvých v užším kontaktu se psy: v dávných dobách se těly mrtvých krmili psi.

V křesťanství byl pes považován za vhodný symbol pro pastýře Páně a byl tedy znakem duchovenstva. Název mnišského řádu „Dominikáni“ (Domini Canes) je přeložen z latiny jako „psi Páně“ a přímo symbolizuje poslání chránit křesťanská dogmata. Symboly dominikánského řádu, kteří nosili bílo-černé hábity, jsou černobílí psi. Na sochách křižáckých hrobek byli u jejich nohou vyobrazeni psi na znamení toho, že křižáci následovali prapor Boží se stejnou oddaností, jako pes svého majitele.

Na druhou stranu pes není zvyklý na čistotu a často ztělesňuje zlo, tedy je to „nečisté“ zvíře. V blízkosti křesťanských kostelů proto nesmí psi. Černí psi často symbolizují ďábla (Mefistofeles se doktoru Faustovi zjevuje v podobě černého pudla) nebo duši utápěnou v tělesných touhách.

V semitských a muslimských tradicích je pes nečisté, hnusné, chamtivé zvíře, které lze použít pouze jako hlídač (s výjimkou ohařů, kteří mají pochopitelně vyšší postavení). Podle islámské víry andělé nikdy nenavštíví dům, kde žije pes.

Naproti tomu v Indii je pes považován za posvátné zvíře. Možná se zde, stejně jako v mnoha jiných zemích, úzce prolínají náboženské názory se skutečnými představami o velkých výhodách, které tato zvířata přinášejí. Poslušný pes je symbolem loajality k zákonu, i když Buddha řekl, že kdo žije jako pes, po smrti se promění v psa.

V hinduismu jsou psi také považováni za společníky boha smrti Yamy, což nás opět přivádí zpět ke spojení psa s posmrtným životem.

V zoroastrismu sehrál pes výjimečnou roli. V části Avesty (svaté knihy), která se zabývá rituálními, náboženskými a právními aspekty a která se nazývá Vendidat nebo Videv, jsou dvě kapitoly zcela věnovány psům. V kapitole XIII jsou tato slova: „Svět drží pohromadě psí mysl. Samozřejmě, že svatá kniha mluví o posvátných psech, ale ve skutečnosti je o psech obecně. Pro všechny psy proto platí slova svaté knihy, že pes je nejčistší zvíře. A všichni z nich, jak tvrdí Avesta, mají tajemnou moc v boji proti ponurému božstvu Angro Mainyu a jeho duchům. Proto bylo přísně zakázáno zabíjet psy, byli pohřbíváni s poctami ve zvláštních hrobech – kostnicích, v hliněných schránkách, kde se uchovávaly i kosti mrtvých lidí. A i když v některých zemích východního zoroastrismu ustoupil islám, který psy prohlašoval za „nečistá“ zvířata, podle čehož museli být vyhnáni z lidských domovů a drženi dál od sebe, když ve městech začalo pronásledování psů, beduíni (nomádi) se nechtěli rozejít se svými přáteli. A abychom se z té situace nějak dostali: nepřišli o svého čtyřnohého přítele a zároveň nerozhněvali Alláha, beduíni se prostě rozhodli, že psa nebudou nazývat psem!

V Japonsku jsou psi symbolem ochrany. Totéž platí v Číně, i když tam mohou mít pověst démonických stvoření, zejména v kosmické symbolice zatmění a jiných děsivých přírodních jevů; mohou být symbolem Slunce i větru.

Pes byl posvátný mezi některými kmeny severoamerických indiánů, mezi obyvateli Mexika (po smrti byl dokonce balzamován) a mezi jinými národy. Mayové ve svých mýtech zosobňovali psy jako průvodce lidských duší přes řeku smrti. Aztécký psí bůh vedl Slunce temnotou podsvětí a každé ráno se s ním znovuzrodil. Psi byli často obětováni buď na počest zesnulých majitelů, nebo jako prostředníci při komunikaci s bohy (taková je například role irokézské oběti bílého psa).

Jinde byli psi přímo spojováni s bohy, zejména v Africe.

V Melanésii, v severoamerických a sibiřských legendách, z něj inteligence psa udělala symbol nevyčerpatelných vynálezů, tvůrce nebo zloděje ohně. Stejně jako ostatní podobné postavy byli i psi zatracováni, ale také chváleni. Některé legendy tvrdí, že kvůli psí chybě přišel člověk o dar nesmrtelnosti.

Pes je také symbolem lovu. Někdy má tento symbol negativní konotaci – šikanu.

Psí vysoce vyvinutý čich („čuchat jako pes“) a schopnost pronásledovat neviditelnou oběť čichem po dlouhou dobu symbolizuje transcendentální sílu, s níž filozof sleduje nit pravdy labyrintem pozemských omylů.

Zosobněním další pozoruhodné vlastnosti psa – vytrvalosti – je buldok, symbolizující houževnatost („buldočí přilnavost“) a sílu vůle a také bezmeznou odvahu.